Náboženská pouť

Islám

Náboženská pouť je v islámu jedním z nejdůležitějších prvků. Pouť do Mekky je jednou z pěti základních povinností muslima. Každý dospělý, fyzicky i psychicky zdravý muslim, který má také prostředky a možnost ji vykonat, by se alespoň jednou za život měl do Mekky vypravit.

Tato náboženská pouť má svůj stanovený termín v posledním měsíci muslimského roku, který se nazývá Dhú ´l-Hidždža. Poutníci se v tomto termínu shromáždí v Mekce, aby vykonali rituál, který byl stanoven jejich prorokem Muhammadem, který tuto pouť sám vykonal roku 632 a stanovil tak precedens pro tuto tradici. I v současné době se pouť koná tak, jak ji vykonal sám Prorok.

Ti, kteří se chystají pouť vykonat, jsou před vkročením na posvátná místa povinni obléknout poutní šat, který symbolizuje jejich zasvěcení. Pokud ho nosí, nesmí pečovat o svůj zevnějšek a věnovat se činnostem, které jsou pokládány za špatné nebo nečisté. Tento jednotný oděv také symbolizuje rovnost všech muslimů a jeho bílá barva jejich čistotu.

V tomto posvátném stavu pak vykonávají rituál, který se skládá z několika prvků. Dva se vážou přímo ke svatyni Ka^cbě, kvádrové stavbě, o které se věří, že ji vystavěl Abraham a jeho syn Ismael, kteří jsou považováni za první muslimy a také praotce Arabů. Rituál obcházení svatyně symbolizuje víru v Boha a jednotu muslimů, rituál běhu pak připomíná příběh Hagar, ženy Abrahamovy, která zde hledala vodu pro svého syna. Tyto dva rituály jsou součástí tak zvané malé pouti, která není povinná, ale je většinou vykonávána současně s poutí velkou.

Ta se skládá z dalších rituálů – meditace, obřadu stání, kdy poutníci přemítají o svých hříších a prosí o jejich odpuštění, rituálu kamenování, kdy se muslimové odříkají všeho zlého a hříšného a závěrečné oběti, která symbolicky připomíná Abrahamovu ochotu obětovat Bohu svého jediného syna. Tato oběť také slouží jako výraz solidarity s chudými a potřebnými, kterým je maso rozděleno.

V rámci islámu se můžeme setkat ještě s dalšími poutními místy, z nichž nejvýznamnější je Prorokův hrob v Medíně. Tato poutní místa jsou populární zejména u ší´itů, kteří se vydávají také k hrobům významných učenců a na místa spojená s životem chalífy ^cAlího a jeho rodiny, jako například Karbalá. Tyto pouti ale nejsou povinné a sunnitskou většinou ani uznávané.

Křesťanství

Pouť v rámci křesťanství nabyla svého významu v období středověku, v době kdy katolická církev upevňovala svou moc v evropských královstvích.

Jeden typ pouti je spojen s osobou Ježíše Krista a také počátku a konce jeho života. Proto se z Betléma a Nazaretu stala významná poutní místa. Velikonoční svátky jsou pro katolíky velmi významné a také místa, na kterých Ježíš položil život za jejich hříchy, jsou hojně navštěvována a uctívána.

Druhý typ pouti se vyvinul až s institucí mučedníků a svatých. Osoby, které vedly příkladný a zbožný život, nebo pro svou víru zemřely, jsou svatořečeny. Mají pak zvláštní moc a mohou se přimlouvat za hříšníky, léčit nemocné a konat i jiné zázraky. Tito svatí mají svá poutní místa, do kterých putují hříšníci a kajícníci z celého světa

Nejznámější poutní místa se vážou k Panně Marii, matce Ježíšově, která se na nich v minulosti zjevila a vykonala zde zázraky. Velké oblibě se těší Lourdy, Fátima v Portugalsku a další místa. Již od středověku se koná slavná pouť, která končí v Santiago de Compostela. Zde jsou v kostele uchovávány ostatky svatého Jakuba, kterým je rovněž přisuzována zázračná moc. Pouti k těmto svatým místům se konají také v případě neštěstí, přírodních katastrof a podobných událostí, kterým mohou svatí také zabránit.

Protestantská církev se ale v tomto ohledu  liší. Zde byla instituce světců buď úplně potlačena nebo výrazně omezena. Pokud se v rámci této církve náboženská pouť koná, je určena většinou k oslavě samotného Boha, který jediný může vyslyšet prosebníky.

Judaismus

Judaismus neuznává žádné uctívání živých nebo mrtvých, proto se náboženská pouť v jeho historii téměř nevyskytuje. Za poutní místo by se mohl považovat Chrám, který byl do roku 70 n. l . centrální svatyní tohoto náboženství. Po jeho zničení již další nebyl vybudován. Jeho poslední pozůstatek – takzvaná Zeď nářků, je obklopena Židy, kteří se u ní modlí a truchlí po zničeném Chrámu. Vydávají se sem i věřící mimo Izrael, takže by se toto místo dalo považovat za posvátné a tyto cesty za náboženskou pouť. Mnoho věřících se také vydává k hrobům význačných rabínů, jakým byl například Jochanan ben Zakaj, který se zasloužil o rozvoj židovské vzdělanosti. Navštěvovány jsou také hroby některých postav známých ze starého zákona.

Srovnání

Každé ze zmíněných náboženství fenomén pouti pojímá zcela jinak. Jediný islám ji začlenil mezi základní prvky náboženství, které slouží k identifikaci věřícího v rámci  víry. Její vykonání je povinností a činem, který přikazuje Bůh. V rámci křesťanství je pouť pevně zakotvena, ale je činem individuálním, který není povinný, ale jeho vykonání je bohulibým činem.. Muslimská pouť je vykonávána hromadně, v účastní se jí přes dva miliony poutníků, u obou dalších náboženství je to záležitost individuální, pokud se nekoná k určité příležitosti, jakou je například náboženský svátek.

Motivy k vykonání pouti jsou také odlišné. Pro křesťany je vykonání pouti doporučeno církví. Připomínají si Kristovo utrpení, kterým prošel aby vykoupil jejich hříchy. Odpuštění hříchů a pokání je také důvodem k vykonání pouti. Ve středověku byla takováto pouť častým prostředkem k získání odpuštění. Vzhledem k výsadnímu postavení světců a světic existuje v křesťanství také možnost proseb a modliteb, které mohou být vyslyšeny. Proto se k poutním kostelům hojně vydávají nemocní a postižení, kteří doufají, že prostřednictvím modliteb dosáhnou uzdravení nebo splnění jiného přání. Toto v islámu nebo judaismu není možné. Pro muslimy je vykonání pouti dokladem jejich víry a splněním jednoho z pěti základních požadavků, které Bůh stanovil. Nemohou při jejím splnění něco žádat, mohou pouze doufat, že Bůh jim odpustí ty hříchy jichž se dopustili, ale jejich odpuštění nemohou dojít automaticky. Židé nemohou vykonáním pouti dosáhnout ničeho, protože fenomén náboženské pouti není zasazen přímo v náboženství, vyvinul se až v moderní době.

Rituál pouti je pevně stanoven opět pouze u muslimů. Ti musejí přesně dodržet stanovené pořadí rituálů, které jsou v pouti obsaženy. Křesťané většinou pouze směřují ke stanovenému poutnímu místu, ale není dáno, jak k němu dospějí, ani co by měli vykonat na místě pouti. Je jen na poutníkovi, jak a co se bude modlit, zda vykoná pouť pěšky či pomocí moderních dopravních prostředků i která místa navštíví. V judaismu je pouť pouze okrajovým prvkem, který není ani povinný, ani nějak pevně stanovený. Poutníci směřují většinou k hrobům významných osobností, ale pouze jako výraz úcty k této osobě. Nejde o skutečné uctívání osoby, které je v judaismu nepřípustné. Pokud Židé putují ke Zdi nářků, připomínají si tím ztracenou minulost a také slávu jejich bývalého svatostánku a vyjadřují lítost nad jeho zničením.

Obecně je muslimská pouť do Mekky v rámci náboženství nejvíce propracovaná a také systematizovaná. Její program je pevně stanoven a věřící ji vykonávají jako projev zbožnosti bez možnosti jakéhokoli ovlivnění Boha. Křesťanství náboženskou pouť také včlenilo do náboženského rámce, ale ponechalo věřícím volnost v jejím vykonání. Křesťané pouť pojímají jako prostředek k odpuštění nebo prosbám, které tímto mohou být vyslyšeny. Judaismus prostředek náboženské pouti využívá minimálně a dalo by se říci, že se jedná spíše o „turistickou“ záležitost. V tomto náboženství jde spíše o připomenutí minulosti a slavných osobností než o projev zbožnosti.

Literatura

Allan, J.: Víry a vyznání, Slovart, Praha 1994

Coogan, Michael D.: Historie náboženství, Knižní klub, Praha 1999

Eliade, M. a Culianu I.P.: Slovník náboženství, Argo, Praha 2000

Hrbek, I.: Korán, Odeon, Praha 1972

Chajrí, F.: Islám, Ikar, Praha 2001

Keene, M.: Svět náboženství, Knižní klub, Praha 2003

kolektiv autorů: Encyklopedie náboženství, Karmelitánské nakladatelství, 1997

Kreug, H.: Křesťanství a Islám, Vyšehrad, Praha 1998

Kropáček, L.: Duchovní cesty islámu, Vyšehrad, Praha 1993

Pavlincová, H. a kol.: Slovník - judaismus, křesťanství a islám, Mladá fronta, Praha 1994

Robinson, F.: Svět Islámu, Knižní klub, Praha 1996

Smith, H.: Světová náboženství, Knižní klub, Praha 1995